https://deweb.cz/KURZY/KURZY_FIJK.HTML - Kurz Psychodiagnostické minimum pro psychoterapeuty část 1. – úvod, kdy se diagnózami zabývat a jak s nimi zacházet

Detailní popis produktu

Přednáší MUDr. Olga Kunertová psychiatrička a psychoterapeutka a Mgr. Veronika Jelenová psychoterapeutka a klinická psycholožka. Úvodní část přináší rozvahu o tom, jak je možné se stavět k psychodiagnostice z pozice postmoderně smýšlejícího terapeuta, ale přináší také přehled o tom, co se nazývá obecnou psychiatrií tedy základní symptomatiky (projevů a příznaků) psychických onemocnění, základní psychiatrický screening. V objektivistickém světě je duševní porucha definovaná jako soubor patologických příznaků, týkajících buď subjektivního prožívání nebo chování či fungování jednotlivce v různých oblastech. Příznaky samy o sobě jsou nespecifické, terpve jejich soubor vytváří obraz té či oné diagnózy. Příznaky jsou zde považovány za projev nemoci, za něco deficitního, jejích definice v sobě obsahuje negativní konotaci. Z našeho pohledu je psychodiagnostický manuál konstrukt, který stvořili odborníci na duševní zdraví a který víceméně konsenzuálně sdílejí. Řekne nám víc o tom, co potřebují vidět tito odborníci než o tom co skutečně dotyčného trápí. Jako každý konstrukt má tendenci určovat, co je pozorovatelem vnímáno a vyhodnocováno jako relevantní, čímž sám sebe v očích těchto odborníků potvrzuje. My víme, že každý popis reality je jen popisem a nikoli realitou samou. My jsme si vědomi toho, že hledání příčin a následků nemusí sedět a nemusí být užitečné pro změnu. Rizikem je take, že skrz psychodiatnostickou optiku často nevidíme kompetence člověka nebo přehlížíme socioeknomické souvislosti. Přesto považujeme za užitečné mít o duševních symptomech, jak je konstruuje psychodiagnostický manuál, určitý přehled. Kdy se psychopatologií zabývat? Když je klient ohrožen nebo když ohrožuje druhé – přemýšlí sebedestruktivně (chce si ubližovat nebo má sebevražedné myšlenky), ruinuje rodinný rozpočet za účelem evidentně nerealistických podnikatelských plánů, nebo má pocit, že je druhými ohrožován a chce se násilně bránit. Když pravděpodobně zbytečně trpí – např. nespavostí, těžkými úzkostmi nebo nerealistickými představami, ale také v situaci kdy mají poruchu pozornosti, cítí se přetíženi mnoha podněty (hypersenzibilita), když nerozumí vtipu, ironii (u ADHD) přinese diagnostika inspiraci k tomu, jak se sebou zacházet a někdy take možnost farmakologického ovlivnění. Když máme důvodné podezření na to, že jeho přání jsou součástí problému (psychopatologie), např. u anorexie, chce klient podpořit v dalším hubnutí, hraniční člověk hledá potvrzení důvodu k odsouzení původně adorovaného člověka, který „zdradil”. Jak můžeme v postmoderním světě s diagnózami zacházet, aby to bylo užitečné? Diagnóza je užitečný předpoklad, pokud otevírá další možnosti, jak se na související témata dívat a jak s nimi nakládat, pokud možnosti spíš uzavírá a blokuje naše přemýšlení, pak je takový předpoklad lepší opustit. Každopádně tedy nelze brát tyto předpoklady automaticky za platné, musíme se ptát sami sebe, kde se berou, co nám přináší, v čem nám pomáhají a v čem nám brání. A vždy je na místě otázka, zda neudělat z takového předpokladu téma do rozhovoru s klientem. Diagnóza je něco jako mapa, která jak víme není totéž co území. Nicméně nám pomáhá se orientovat, rozhodovat se mezi pomocí a přijímáním opatření definovat a vymezit) svoji roli ve spolupráci s klientem. Jako pojmenování nám diagnózy pomáhají nemuset se zabývat všemi podrobnostmi, shrnout určitou problematiku a nemuset vyjmenovávat jednotlivosti pořád dokola. Ale pozor, ani dva lidé vyskytující se ve stejném kontextu a prostředí nemají za jedním pojmenováním zpravidla totéž. Takže je užitečné ověřovat a doptávat se. Podobná nedorozumění přináší obvykle užitečné aha-momenty v rozhovoru. Jako odborníci však můžeme nést odpovědnost za řešení důsledků konkrétních chorob jenom částečně. Na základě psychodiagnostiky můžeme některé důsledky předpokládat, ale konkrétně nemůžeme vědět, jaké opravdu pro konkrétního jedince budou. Díky Efranovi („Konstruktivismus: k čemu nám může být dobré vědět, kdy stůl není pohovka“, který v českém překladu vyšel v časopise KONS, vydaném v 90. letech společností ISZ.) víme, že ani takovou událost jako znásilnění nelze brát izolovaně jako fakt bez souvislosti s osobní historií a sociokulturním kontextem oběti. Tímto tvrzením nechceme zlehčovat fyzické ani psychické následky, ale snažíme se zdůraznit, že to jak a čím dotyčný trpí je dáno intepretací a významem, utvářeným v jazyce a sociální tradici. Tak bychom měli zacházet i s diagnózami. Nejsme zodpovědní za objevování příčin ani za jejich odstraňování. . Se symptomy nemůžeme zacházet jako s izolovanými fakty, které nám psychopatologie vysvětluje, jejichž důsledky jsou logické a předem známé. Musíme se zajímat o to, jaký význam mají symptomy či diagnóza pro konkrétního klienta, s jakými očekáváními a předpoklady je má spojené, v čem jemu konkrétně brání nebo co mu případně umožňují.